Otvírání Boudy - aneb jak jsem prožil sobotu
Ráno vstávám trošku dřív, než je potřeba. Je teprve půl sedmé a já koukám z okna, jak to vypadá s počasím. Zatím je vše v pořádku, ale vydrží to bez deště, sejde se nás dost, nebo se bude opakovat účast na poslední Kmenovce? To vše se mi honí po ránu hlavou. Tu se ozve hlas zevnitř: „ Klid Mildo, ono to nějak dopadne“.
A tak před devátou hodinou vyrážím na nádraží Olomouc město, kde mají Tuláci sraz na další výpravu. Rychlý pohled na všechny kolem a pak dlouhé podávání rukou. Je to v suchu, počet 21 je velice příjemný. Pár posledních chvilek do odjezdu vlaku stačí jen stěží k tomu, abych vyslechl všechny novinky, hlavně od těch nejmenších, (víte o tom, že čím je člověk mladší má jich víc). A tak se kouknu na nové boty, zkontroluju nový batoh a hlavně přemýšlím, kde se ten vlak zase zdržel. Jo, už je tady a tak předávám naši drobotinu Bukovi s Čoki, kterým vydatně pomáhá Tarzik, Dyda, Šany a Majkl. A co ten velkej vzadu co se mezi nás plete? Jé, vždyť je to náš kamarád Bařa. Né, já ho nepřehlídl, ono to ani dost dobře nejde. (Jen si tak říkám, zvládl tu maturitu, nebo má do září čas?) Zvládl, je kluk šikovnej a už jsme ho něco naučili. Nádraží osiřelo a tak i já se vydávám na cestu na Laškov. Ano, autem, no a co.
O půl jedenácté dorážím letos poprvé na naše tábořiště v Laškově. Pozdravím se s pejsky pana domácího a hned na to i s ním. Ahój Fando. A pak louka, bouda, klid. Je tu ale krásně. A tak první chvilky trávím jen tak sám v táborovém kruhu. Vstávej a běž něco dělat (to nebyl můj nápad, to zase ten vnitřní hlas). Obejdu celé tábořiště abych zjistil škody po dlouhé zimě. Zase taková hrůza to není, čekal jsem, že to bude horší. Pár popadaných větví na louce, vyvrácený kůl na placky, nic co by se nedalo zvládnout. Né, že bych se do toho hned pustil, ono na všechno se musí s rozvahou, jak říkával už ve Večerníčku děda Lebeda. A tak jdu nachystat boudu na slavnostní otvírání. Jo, ale to by sis musel vzít provaz chytráku. Nedá se nic dělat, musím do boudy ještě před slavnostním otevřením. Slyším hlasy. Tak to si teda pohni. Zamykám, natahuji provaz kolem boudy a jsem spokojen, že tak pěkně stíhám. Mildo, a co ty klíče v ruce (zas ten divnej hlas), nevadí, zkusím to znovu a lépe. Rozvázat, klíče na provaz, zavázat, to jsou nervy. Ale dobře to dopadlo.
A už jsou tady. Malí a velcí Tuláci, všichni ti, kteří dnes nemuseli k příjímačkám na vyšku, nebo se učit na maturitu. (Myslím na Vás a držím vám palce). První letošní velké objetí v táborovém kruhu a hromový oddílový pokřik. Tak co, pauza nebo jdeme otevřít boudu? První otevřít a pak budeme odpočívat, zní od všech Tuláčků. Tak to mám radost. Předávám nůž na přeřezání provazu Bukovi , beru foťák a jdeme na to. Každému zůstává v ruce kousek provázku na památku. Cink a klíče padají k zemi. Je tu ta správná chvíle na odemknutí. První odvážlivci vstupují do boudy a vyhlížejí potáborovou myší rodinku (kdybych si jen vzpomněl, jak se jmenuje). Je to v cajku, troška nepořádku, ale žádné velké škody. Tak to mi spadl šutr ze srdíčka.
Sedíme v kruhu a dopřáváme si zaslouženého odpočinku po náročné cestě z Náměště. Když tak sleduji tu drobotinu, tak to vypadá, že nejtěžší to bylo pro ty nejstarší. Bobani spolknou chleba, nalijí do sebe trochu pití a už je jich plná louka (moc by mě zajímalo, co dostávají na svačinu). Kdyby jen louka, stačilo je chvilku nechat a potok by jich byl plnej taky. Prozkoumávají to tady teda důkladně. Jen je nech, Mildo, ať se mládí vydovádí. No jo, ale taky se musíme pokusit nacvičit stavbu stanu, vždyť za měsíc jedeme stanovat. Šany jako nejlepší sekretářka rozděluje všechny do čtyř družstev a jdeme na to. Buk s Tarzikem všem ukazují jak správně postavit stan. Moc dobře jsem slyšel, jak si spolu šeptají: „Tak to jsi nám Bigoňku neměl dělat“. Klíd kluci, já vám věřím, ono mi totiž ani nic jiného nezbude. Ale zvládli to a tak dvě skupinky jdou nacvičovat stavbu a zbytek si beru stranou a rozjíždíme turnaj v Čepce. Ano, tak nějak si to představuji, nejen zábava, ale i troška teorií je potřeba. A tak stavíme, bouráme, stavíme, bouráme a při tom si užíváme. Jasně že jsem skupinky prohodil, přece nedovolím, aby si to někdo nemohl vyzkoušet. Dobrý, zvládli všichni a tak ač nerad, použiji malou pochvalu. Bejsból, bejsból, nese se celým údolím a tak po krátkém váhání se do něj pouštíme. Jsem navíc a tak se ujímám role nadhazovače, rádce, kritika, trenéra. Ne, další funkce jsem s díky odmítl. Pár prvních máchnutí pálkou vypadalo sice tak trošku prapodivně, ale potom, to se děly věci. Zvládli všichni, dokonce i Bařa, a to je co říct. Jak to sám okomentoval: „ Maturita byla proti pálce hračka“. Prima, to je sport, kde má šanci každý a ti malí nám to opravdu předvedli.
Ty brďo, za hodinu musíme vyrazit. To to letí. Krátká pauzička na osvěžení a zahnání hladu a Majkl se ujímá družstev a rozjíždí další dva turnájky. Jeden v Přetahované a druhý v Hutututu. Supr, Majkle, víc nápadů a nebát se, říkám si pro sebe a jsem moc rád, že do toho jde. Beru foťák, a znovu jsem moc spokojený, vidím s jakým zápalem a odhodláním všichni bojují. Dobře, Bigo, máš to zmáklé. Jenže jak to tak chodí - místy přeháňky - v Laškově déšť. Aspoň že přišel až teď, dvacet minut před odchodem. Jak to tak sleduji, oni mají fofry jak já, když jsem chystal boudu. Rychle pobalit, nasadit pláštěnky, objetí, pokřik a už mi ta tulácká grupa mizí z dohledu. Bylo to super. Nasedám do auta: „ Ahój, Fando!“ A opouštím ten náš kousek ráje. Díky moc.
Tak nějak jsem prožil sobotu. A co vy, co jste dělali, kde jste byli?
Fotky z kmenovky zde
(c)Bigoněk