Sobota 25. června roku 2011– uzavřeli jsme............................................................................... Uzavřeli jsme školní rok a taky se rozdávalo vysvědčení, pochvaly a pokárání a bilancovalo, jen kytička růží paní třídní učitelce chyběla a taky futrály na to vízo, ale postupně...
Mělo být stanování, podle plánu už třetí, ale ani toto se neuskutečnilo. Naschvály počasí nám prostě brání ten blížící se tábor natrénovat, opět jsme se těžce rozhodovali. Po dešťové průtrži a po kontrole tábořiště s trávou nad kolena a kopřivami velikosti Lucipera (a ještě vyšší), bylo rozhodnuto. Teď jen volba „Jednodenka“ nebo tělocvična. V pátek večer běží „pavouk“ (rodová signalizační štafeta), varianta B nebo C... A v sobotu ráno se scházíme na nádraží. Neprší, takže varianta B vyhrává. A je nás dav (teda v porovnání s Kmenovkami předchozími). 27 lidí, staří skoro všichni. Trošku nám tu radost pokazí Keya, která se přichází definitivně rozloučit, opouští Tuláckou cestu. Těšíme se, že ji po dlouhé době zas vidíme, ale každé loučení trochu zabolí. Tak to už ale v životě občas chodí. Přejeme jí aspoň hodně štěstí na té nové Cestě a naposled tisknem „po tulácku“ pravici. Toulala se s námi dlouho a hlavně na táboře po ní zůstane prázdné místo na lavce stařešinů...
Vláček s námi radostně frčí a my se tetelíme radostí, že konečně uvidíme Laškov. Ovšem v Náměšti déšť, škaredo, nevlídno, je to k pláči. Kiváci se dlouze radí a nakonec demokraticky zvolí úkryt v amfiteátru. Zahájíme pokřikem, suprová akustika. Ale to je asi tak všechno. No, nebudu to natahovat, nakonec přece jen přestala voda padat, občas mrklo i slunko, riskneme to a vyrážíme k našemu tuláckému domovu... A dobře jsme udělali. Mraky se sice celý den naháněly jak o Velkou cenu, hned horko, hned chladno, ale vyšlo to. Pláštěny zůstávají v báglech a my konečně vstupujeme do laškovského zeleného ráje.
Přichází hodnocení rodů, střídají se posledňáčci i vítězové za duben, květen a červen, takže když máme tipovat vítěze celoroku, není to vůbec snadné. Kdo vsadil na Romesa a Pavouka, tipoval správně. Škoda, že tu Romča není a nemůže si tu chvíli slávy jaksepatří vychutnat. Pavouk nemohla nevyhrát, je to šikovná holka a už na letošním táboře nastupuje svou životní dráhu owačiry. Druhé místo vybojoval Borovice a Paha, třetí je Mini a Mrak , čtvrtý prvňáček Vojtíšek a Čokan, páté místo patří Cupimu a Uzlíkovi. První jmenovaní ve dvojici jsou Sovy, druzí jsou Vydry (Vydřičky, jak říká Vojtíšek). Tak tohle je desítka nejšikovnějších Tuláků v tomto školním roce. Oceněni jsou drobnými odměnami (o ně přece v našem bodování zas až tak nejde, ale potěší) a hned se vyhodnocují Duhové cesty, webová soutěž Duhy – bojovníci za barvy Tuláků dostávají duhácké placičky a magnetky. A po zásluze, předpředposlední kolo jsme vyhráli nad Křišťálem těsně o jeden hlas, v minulém kole to Křišťál už vzdal a my byli suverénně první. Poslední kolo ještě vyhodnoceno nebylo. V červnu také proběhla soutěž u Vyder „Mumie“, zvítězila v ní dvojice Romča s Mini, u Sov to byla zase soutěž „Duhová holka nebo kluk“, těsné vítězství patřilo Mrakovi a jeho týmu – ovšem skvělí byli všichni (tyhle postavičky najdete zde na webu)... Takže také vyhlašujeme a odměňujeme. A pak je tu Plnění, další hodnocení našich odborných výkonů. Pláče Bigoněk, pláče Oliška, pláčou všichni stařešinové – jediná odborka od Cakova je udělena Uzlíkovi – Pěší turista. K tomu už není co dodat.
Hodnocení a odměňování ukončujeme bilancováním posledních tří měsíců, které proběhly ve znamení marného boje s přírodou, přesně podle dnešního scénáře. Na Laškov jsme se dostali jen jednou, proto je tu také takový prales. No, a ruku na srdce – ani účast na výpravách nebyla zrovna super. Ještě pár informací k blížícímu se táboru a dětské členy oddílu si odvádí Pavouk na louku, následuje Hutututu a Čepka pod její taktovkou. Kiváci si zatím v rychlosti rozdělují úkoly k zajištění tábora a také hodnotí své výkony v tomto roce. Je to tzv. Rada. I tam se chválí, kárá, oceňuje, ceny se ovšem nepřidělují, ty dostávají od našich nejmladších v rozzářených kukadlech, když se teda zadaří je rozzářit... Dobrá zpráva je, že se do oddílu vrací Čoki a tak získáváme za odešlou Keyu náhradu, což je moc dobře.
A už je tu zlatý hřeb Závěrečné – boj! Tentokrát mladí proti starým. Konkrétně děti proti dospělákům. A je to dav na obou stranách, akorát ti staří jsou trošku vyšší...Mladí se jich ale nebojí. Dokazují to v Indiánské házené, suverénně staré porazí. ( Pravda, staří to mají trochu znevýhodněné, běhat mohou jen bokem a používat jen tu nešikovnou ruku – leváci pravou, praváci levou. U některých to teda bylo úplně jedno. A běhání bokem by taky vyhrálo nominaci na komedii roku. Dlouho jsme neslyšeli Červíka se tak upřímně a naplno řehtat. Smíchy se sice váleli skoro všichni, ale ji bylo slyšet nejvíc)... Po prohře staří takticky nabízejí novou hru s tenisákem (vidí totiž, že mlaďochy moc házet a chytat za celý rok nenaučili, tak je šance zvítězit) a tak se hraje na „ Co nejvíc přihrávek“ staří proti mladým, pak co nejméně hodů v „Roztahovačce“ přes celou louku a další „ míčkohry“. Dvojice tentokrát tvoří jeden mlaďoch a jeden staroch a tak je to docela komický pohled. Prostě jsme si to skutečně užili. I ta Matka Příroda nakonec zmoudřela a nechala nás si tu Závěrečnou opravdu vychutnat do poslední minuty. Ukončujeme Tuláckým pokřikem, nacpeme kapsy zbytkem bonbónů ( z oslavy svátku Jeníků a zásob Sov, které do banku vložily své prohry na téma „Nesplněná předsevzetí“) a vyrážíme směr Náměšť.
Za měsíc jsme tu zas, to už ale coby bojovníci indiánského kmene Tébiů...Jupikííííí!
Zapsala Oliška