V sobotu 20. října jsme se vydali do Radíkova na netradiční Tuláckou olympiádu. Vyrazili jsme hned za svítání a to už v deset hodin z vlakového nádraží. Sešlo se nás hodně a tak jsme měli trošku problémy dostat se do přeplněného autobusu, ale podařilo se.
Kmenovku jsme zahájili u radíkovského rybníka tuláckým pokřikem a přivítali jsme mezi sebou naše nováčky – Přemu ze Sov a malá Vydřata – Viki (ta už byla s námi na Zahajovačce), Aničku, Kecku, Kytku a dvojčata , která jsou pro nás stále k nerozeznání – Šreka a Haryho. Věkové rozdělení obou rodů (staré Sovy a mladičké Vydřičky) vedlo organizátory Kmenovky k rozdělení celé lesní olympiády na dvě skupiny. Vyder se ujala Šany s pomocnicemi Luciperem, Katóbou a Oliškou. Sovám velel Majkl a přidali se k nim i naši kamarádi Bařa a Hryzal.
V lese jsme dostali startovací lístky a pustili se hned do první disciplíny. Starší měli hru na hlavu , mladší na zručnost – obě skupiny se dost zapotily a mnozí z olympioniků těžce bojovali se svým já – nevzdat se ! Tak jsme postupovalii lesem a využívali přilehlé plácky, rozšířené lesní pěšiny a cesty k jednotlivým disciplínám celé olympiády. Staří si asi nejvíc užili běh v gumácích – kolem potulující se houbaři nevěřili svým očím a přihlížející se váleli smíchy... Zvláštní pohled byl i na bojující „želvy v českém lese“. Chvályhodné je, že naše jediné tři Sovice (Pavouk, Kola a Mini) se vůbec nenechaly zahanbit „klanicemi“ typu Bařa, Hogan, Tarzan nebo Paha... Jen Pavouka bylo trošku víc slyšet, zvolila typickou ženskou zbraň – zaječ a soupeř strachy uteče...S Vydřičkama už to bylo trošku náročnější, děsně dlouho trvalo než jsme v těch svých „obr batůžcích“ našli potřebnou pomůcku, která tam před chvílí ještě byla a teď už tam fakt není. Dlouho také trvalo, než jsme pochopili, co máme při dané soutěži vůbec dělat. Navíc jsme pořád potřebovali svačit a taky jsme někteří těžko zvládali vyrovnat se s neúspěchem, když třeba papírové koule lítaly všude jinde jen ne na cíl. A vůbec – tolik zajímavých věcí se vyskytuje v lese, soustřeď se pak jen na jednu.. Oč déle trvaly jednotlivé soutěže Vydrám, o to dýl „řádili“ staří. Celkově to bylo moc príma, počasí nám tentokrát opravdu přálo a čas uběhl hrozně rychle. Brzy jsme byli na konci naší cesty - na Svatém Kopečku.
Škoda jen, že při jedné disciplíně se zranil olympionik Přema. Předvedl suprový výkop, jenže při pádu si poranil ruku. Snad se brzy uzdraví.
Čas nám vypršel a tak na zastávku jsme to už brali kvapem, nestihli jsme ani dát pokřik na ukončenou ... a opět v přeplněném autobuse jsme se docela neradi vraceli zpět do Olomouce.
(c) Majkl