ZÁVĚREČNÁ PARK - 22.6.

Na ukončení školního roku jsme si naplánovali cestu na Laškov. Počasí nám ale zase nepřálo. Nu což, plány jsou přece od toho, aby se měnily. No a tak jsme vyrazili do jednoho z olomouckých parků. Tábořiště jsme si udělali na dětském hřišti, protože tam bylo relativně sucho. Jako první jsme vyhodnotili uplynulý školní rok. Proběhla sázka o pytlík bonbonů o tom, kdo v kterém rodě vyhrál. Někteří favoriti (viď, Pavouku?) k našemu velkému překvapení skončili na posledním místě. Na druhou stranu mnozí nováčci naopak perfektně zabodovali a obsadili přední příčky. Po vyhodnocení celoročního bodování jsme si konečně začali hrát. V první hře jsme procvičili své fotbalové dovednosti. Každé družstvo dostalo za úkol kopáním do tenisáku objet vytyčený prostor. Jaké bylo naše překvapení, když nám Bigoněk oznámil, že jsme vyhráli všichni!

Potom jsme dostali asi dvacet minut na to přinést co nejvíce věcí začínajících na „k“, které najdeme v parku. Představte si, Tarzan někde objevil starý kufr! Dle váhy jsme usoudili, že v něm asi něco bude. Byl ale zamčený. Ze srandy jsme se rozhodli, že každý vyzkoušíme své klíče, jestli se nám ho náhodou nepodaří otevřít. Zkoušela Luciper, zkoušela Esmi, zkoušeli mnozí další... všichni bezúspěšně. Až Katóbě se podařilo kufr odemknout! Měla ale strach ho otevřít („co když na mě něco vyskočí?!“), proto se toho chopil Borovice. Chvíli s kufrem sice zápasil, ale nakonec se mu to přeci jen povedlo. A v kufru.... hádejte co! Spoustu prapodivných věcí a suvenýrů z cest. Byla ta i knížečka, ve které se psalo o jistém Robertu Ripleym. Bylo to v angličtině, proto nám chvíli trvalo, než jsme si to přeložili. Naštěstí nás napadlo dát to překladatelce Esmi. Ta nám přečetla, že tento Robert byl cestovatel, který jezdil po světě a sbíral různé kuriozity, které později vystavoval ve svém muzeu. Usoudili jsme, že kufr asi patřil mu. Robertův příběh nás nadchl, proto jsme se dohodli, že i my letos v létě budeme cestovat po světě a objevovat dosud neobjevené. Třeba se nám dokonce podaří založit si vlastní muzeum! „Tý jo, to bude super!“ „Už se nemůžu dočkat!“ „Nezapomeňte si čepice a plavky – nevíme, kam všude pojedeme!“ „To až uslyší naši!“

Když se nám podařilo trošku se zklidnit a odložit naše plánování na později, tak nám Bigoněk vysvětlil další hru. „Staří, vaším úkolem bude plížit se po parku, stopovat družinky a zjišťovat, co dělají.“ A tak děti chodili po parku, klikovali, házeli si s tenisákem, přeskakovali se, uzlovali a my „staří“ (Bigoňku, vážně by sis mohl vymyslet lepší označení!) se schovávali za stromy, občas vylekali náhodné kolemjdoucí a tajně (ne vždycky se to povedlo) pozorovali, co naše děti dělají.

Pak už jsme stihli jenom dvě hry. První z nich byl boj dvojic o to, kdo se nechá ostatními zablokovat na cestě a kdo naopak uteče. Poslední hra byla krvavá (neberte mě doslova) přestřelka. Úkol zněl jasně – získat/ubránit vlajku. No a protože už potom bylo hodně hodin a obloha se na nás pořád mračila, tak jsme udělali skupinovou Tuláckou fotku a rozloučili se - „tak ahóóój, na táboře!“