Během oddílových Vánoc jsme se domluvili, že si den před Štědrým dnem zajdeme zabobovat. Někdo nám to ale zjevně nepřál. Ve středu se totiž začal všechen sníh ve velkém rozpouštět. My jsme to nevzdali (nebo aspoň ne všichni) a s cílem „aspoň zjistit, jak to tam vypadá, kdyby nic jiného“ jsme se ve čtvrtek v deset hodin ráno vydali na Svatý kopeček.

Sešla se hrstka těch nejodvážnějších – Katóba, Hogan, Tarzan, Frenky, Peťa, Pavouk, Uzlík, Romča a Marťa. Celé drama začalo už v Olomouci, kdy se Hogan asi minutu před příjezdem autobusu rozhodl, že si ještě skočí odložit přebytečné dopravní prostředky (tzn. talíř a lopatu). Co se ale nestalo, autobus Hoganovi ujel. Proto nasedl na svého kovového oře a vydal se za námi po vlastních kolech. My zbylí jsme se cestou sázeli, jestli k nám během cesty někde přiskočí nebo ne. A kupodivu přiskočil. Možná měl strach, že by musel do kopce tlačit.

Když jsme došli na místo, byli jsme překvapeni množstvím sněhu, který tam byl. Respektive který tam nebyl. Pouze cestička byla sjízdná, i když odhodlat se tuto „dráhu“ sjet vyžadovalo kupu odvahy. Povzbuzeni nadšením dalšího odvážlivce (Hryzala) jsme si řekli, že v takové přesile se nemáme čeho bát. A tak jsme se zaťatými zuby šli do toho.

Zvládli jsme to všechno v celku dobře. Jedinými minusy byla Romčova odřená brada, Marťova bolavá noha, Tarzanův bolavý Tarzan (kdo by to byl řekl, že když jeden vjede v plné rychlosti na skokánek, že ho to vynese do vzduchu) a Katóbiny pošramocené nervy. Když vezmeme v potaz rychlost, kterou se někteří hnali (viď Hryzale?) a neupravenost sjezdovky (ono když se někdo vymele na ledu, není to zrovna velká sranda), můžeme být rádi, že jsme rádi.

I když jsme přišli domů špinaví, mokří a potrhaní, troufám si říct, že se nám to povedlo a že jsme si to jak se patří užili. Snad nám počasí bude přát a zásobí nás dostatečným množstvím sněhu, abychom to mohli v nejbližší době zopakovat